Jaká může být cesta k sebehodnotě? Rozmanitá. Kniha zkušené psycholožky Šárky Mikové, Milovat nestačí, přináší řadu příběhů ze života, které ukazují, že všechny děti nejsou stejné. Díky zajímavé typologii, teorii typů, vám pomůže pochopit vaše potomky a zlepšit vzájemnou komunikaci. Kniha je především zaměřena na utváření sebehodnoty aneb co v dětství zasejeme, dítě v dospělosti sklidí. Můžete v ní najít odpovědi na otázky: Jak se vaše dítě naučí vážit samo sebe a zároveň dokáže respektovat druhé? Jak naučit potomka zvládat výzvy a nehroutit se z chyb? Vychovat vyrovnaného a spokojeného člověka rozhodně není nemožné. Cena: 599 Kč. Zakoupíte: www.Teorietypu.cz

Jak učíme děti (ne)mít se rády? Věty, které formují jejich sebehodnotu na celý život

Monitoring duševního zdraví provedený NÚDZ v roce 2023 přinesl alarmující zjištění – 40 % patnáctiletých dětí uvádí ve screeningovém dotazníku známky středně těžké až těžké deprese a 30 % známky středně těžké až těžké úzkosti. Nervozita, podrážděnost či pocity beznaděje zhoršují schopnost se učit i mít dobré vztahy, a tím pádem také sebepojetí dítěte. Špatný pocit sám ze sebe, tj. nedaří se mi v životě, zklamal jsem sebe či rodinu, jsou zároveň častou příčinou úzkosti a deprese. Co můžete jako rodiče dělat, aby se vaše dítě nedostalo do tohoto začarovaného kruhu? Nastiňuje psycholožka Šárka Miková ve své teorii osobnosti nazvané Teorie typů.

Přestože se odborníci se shodují, že příčiny této neblahé statistiky máme hledat v covidu a na sociálních sítích, bylo by alibistické, kdybychom se my, rodiče, zbavovali veškeré zodpovědnosti. „Mnoho dnešních dospělých vyrůstalo ve stabilnější a předvídatelnější době, než je ta dnešní. A přesto, že si to mnozí nepřipouštějí, mají problémy se svým sebepojetím či vztahy s druhými lidmi,“ vysvětluje Šárka Miková, která své poznatky publikuje v knize Milovat nestačí. „Tito lidé nebyli zneužíváni či zanedbáváni – problémy se sebepojetím vznikají totiž i v důsledku mnohem jemnějších rodičovských zásahů. Úplně stačí, když se dítě cítí rodiči nepochopené. Když rodiče nechápou jeho vrozenou složku osobnosti a ono celé dětství vyrůstá s tím, že by mělo „být někým jiným“.“

Uveďme si jako příklad zkušenosti Veroniky:
„Slýchala jsem, že jsem líná, protože jsem se hodně styděla chodit do nových kroužků. Že jsem nepořádná nebo lajdácká, když jsem něco kreativně tvořila, a hysterická, když jsem citlivě reagovala. Zásadně mě to ovlivnilo. Nevěřím si a velmi těžko si i před sebou obhajuju to, co cítím jako správné nebo dobré. Nevěřím moc lidem, že to se mnou myslí dobře. Jsem pořád ve střehu, co jsem zase pokazila nebo zanedbala.“

Děti už vrozeně nejsou stejné
Už švýcarský lékař-psychiatr a psychoterapeut C. G. Jung, žijící na přelomu 19. a 20. století, popsal, že děti nejsou stejné - rodí se se silnou vrozenou složkou osobnosti a nejpozději v batolecím věku je zjevné, že přestože je vychovají rodiče stejně, co platí na jedno, nefunguje na druhé.
„Typ osobnosti se v Teorii typů určuje právě podle toho, k čemu vrozeně tíhne náš mozek – jak přednostně přijímá informace a jak je vyhodnocuje. A jaké vrozené potřeby z toho vyplývají. Teorie typů je jiná v tom, že lidi neškatulkuje podle toho, jak se chovají nebo jaké mají vlastnosti,“ vysvětluje psycholožka. „Zdravé sebepojetí, které je základem duševního zdraví, si dítě vytváří v případě, že rodiče dokážou přijmout jeho vrozenou osobnost a ocenit její silné stránky. Mnozí rodiče ale nevědomě dělají pravý opak.“

Foto:psycholožka Šárka Miková
Pojďme si nastínit, jaké potřeby je důležité naplňovat a jaké silné stránky oceňovat, u čtyř základních typů temperamentu:
Děti s vrozenými potřebami stabilita, předvídatelnost a spolehlivost potřebují, aby se věci děly tak, jak jsou zvyklé. Odklon od režimu a řádu je vykolejí. Nutit těmto dětem, aby se rychle otrkaly, nebo aby kreativně tvořily, je znejišťuje.
Za co je často kritizujeme? Tyto děti bohužel často slyší, jak jsou nesamostatné, nepřizpůsobivé a nekreativní. Že žalují a z každé změny se hroutí.
Co bychom místo toho měli na nich ocenit? Že vnáší do věcí systém a řád a druzí se na ně mohou spolehnout. Že dávají pozor, aby se dodržovala pravidla a osvědčené postupy.
Jiné děti naopak potřebují svobodu, reagovat „teď a tady“ a mít okamžitý dopad. Jejich mozek jim ale velí učit se tím, že vše rovnou vyzkouší na vlastní kůži. Nepotřebují dopředu nejlepší řešení, protože až něco zkusí, vidí reakci a zkouší dál.
Za co je často kritizujeme? Jak jsou neposedné, nepozorné, hlučné, impulsivní a nezodpovědné.
Co bychom místo toho měli na nich ocenit? Jak snadno se přizpůsobují změnám podmínek a pružně reagují i v krizových situacích. A že se dopředu nehroutí z možných nezdarů a chyby vnímají jako přirozenou součást procesu učení.
Děti s potřebami rozumět a prověřovat, kompetentnost a zdokonalování potřebují vědět, jak věci fungují, a znát logické důvody pro všechny naše požadavky. Jsou na sebe náročné a velmi citlivé na to, když jim dáváme najevo, že nejsou dost schopné – třeba jen tím, že jim nabízíme pomoc nebo něco dokončíme za ně.
Za co je často kritizujeme? Bohužel často slyší, že jsou necitlivé vůči druhým, a místo aby splnily požadavek či bez řečí pomohly, ptají se, proč to mají dělat.
Co bychom místo toho měli na nich ocenit? Že promýšlejí věci do hloubky a nenechají se citově manipulovat. A že snadno vidí, jak by se daly věci zlepšit, a přinášejí nová řešení.
Poslední skupinou jsou děti s potřebami hlubšího smyslu, jedinečnosti a harmonie. Žijí víc v představách než v realitě. Tyto děti potřebují silně cítit, že mají výjimečné místo v našich srdcích. Zároveň si hodně domýšlejí, a když se netváříme mile, hned si myslí, že je nemáme rádi.
Za co je často kritizujeme? Zlobíme se na ně, že mají hlavu v oblacích, protože je těžké po nich něco chtít teď a tady.
Co bychom místo toho měli na nich ocenit? Potřebují slyšet, že mají úžasnou fantazii a skvělé nápady, mohou nadchnout a inspirovat jiné lidi. A že se do druhých automaticky vciťují a čtou mezi řádky.

Jak se vyvíjí sebepojetí? V hlavní roli rodiče
Rodiče by měli specifické vrozené potřeby dítěte naplňovat a umožnit mu, aby si trénovalo své přirozené vlohy. Měli by brát vážně jeho pocity a naslouchat jeho názorům a také mu umožnit, aby rozhodovalo o tom, co se ho týká. Není to přehnaná péče ani volná výchova bez hranic. Je v pořádku, když dítě zažívá frustraci a vzteká se, že není po jeho nebo nedostalo, co chtělo. I v takové chvíli ale můžeme popsat jeho potřeby, a vyjádřit tím, že dítě chápeme a přijímáme. Tím vším mu dáváme najevo, že má pro nás hodnotu: ‚Rodiče mě milují takového, jaký jsem. Věří, že budu v životě úspěšný a spokojený. Mohu ovlivňovat, co se mě týká, a když potřebuju, rodiče mě podpoří.‘ Toto bezpodmínečné přijetí rodiči buduje u dítěte jeho zdravé sebepojetí.
„Mnoho rodičů ale neví, jak zásadní je pro vývoj dítěte to, aby přijali jeho vrozenou složku osobnosti. Místo toho se ho snaží vychovat k obrazu svému. Kritizují či dokonce trestají dítě za jeho přirozené projevy. Nutí dítě příliš brzy do činností, pro které nemá vrozené vlohy, a proto v nich selhává,“ popisuje autorka Teorie typů a doplňuje: „Místo toho, aby rozvíjelo své vrozeně silné stránky, považuje je na něco divného či špatného. Dítě cítí, že pro své rodiče není dost hodnotné. Některé děti reagují potlačením sebe sama a jejich sebepojetí charakterizuje postoj ‘Za něco stojím, jen když dělám to, co druzí chtějí.‘ V dospělosti se snadno stanou závislými na autoritě nebo obětí násilí.“
Jiné děti spíš fungují na principu ‚Musím dát najevo svou převahu, abych zakryl pocit, že za nic nestojím.‘ Stávají se z nich lidé, kteří se povyšují, manipulují nebo zastrašují druhé a špatně ovládají své emoce, včetně agresivních tendencí.
„Nezabráníme tomu, aby se dětem v životě neděly nepříjemné věci. Můžeme je ale vybavit zdravým sebepojetím, odolností a sebedůvěrou, aby si s nimi dokázaly poradit, případně se nebály za námi přijít a říct si o pomoc. Můžeme je naučit mít respekt k tomu, jaké jsou, a vážit si svých silných stránek. Pak mohou být v životě úspěšné i vytvářet zdravé, respektující vztahy. Je ale potřeba začít už u malých dětí, nečekat až do dospívání. To už může být pozdě,“ dodává psycholožka Šárka Miková, autorka knihy Milovat nestačí.

Zdroj, foto: www.Teorietypu.cz; Milovat nestačí. Archiv: Autorka Šárka Miková,