Nakladatelství Garamond a Knihovna Václava Havla a Olivier Guez

Nakladatelství Garamond a Knihovna Václava Havla. Nacistický anděl smrti prchá jako o život… Poválečná léta šíleného doktora z Osvětimi jsou zmapována v románu
ZMIZENÍ JOSEFA MENGELEHO francouzského autora Oliviera Gueze

garam

Knihu osobně představí 18. října 2018 v Knihovně Václava Havla

 

„Pozor, člověk je poddajný tvor, před lidmi je třeba se mít na pozoru.“ Touto větou končí román francouzského prozaika Oliviera Gueze ZMIZENÍ JOSEFA MENGELEHO, který nyní v českém překladu vydalo nakladatelství GARAMOND. A nelze se tomuto závěru divit, když hlavním hrdinou tohoto fiktivního díla plného faktů je nechvalně proslulý lékař z Osvětimi, který při selekcích ukazoval lidem, zda mají jít doprava, či doleva.


Josef Mengele tedy rozhodoval o životě desítek tisíc. A pro řadu z těch, kteří měli štěstí, byli posláni na správnou stranu a následně přežili i živoření v koncentračním táboře, to taky byly vůbec poslední chvilky s příbuznými, kteří takové štěstí neměli. Třeba český prozaik Arnošt Lustig zmiňoval, že jeho otec měl při selekci smůlu nejen v důsledku vyššího věku, ale i proto, že měl brýle.


Řadě vysokých nacistů se po válce povedlo díky síti zvané krysí stezka a samozřejmě i díky penězům odjet z Evropy, do Jižní Ameriky. Stejně tak to bylo s Josefem Mengelem. Olivier Guez ukazuje, jak měl kolikrát válečný zločinec velké štěstí, jak jen tak tak unikl spravedlnosti a jak žil v neustálém napětí a pod různými jmény. Z Argentiny se musel přesunout do Paraguaye a odtud zas do Brazílie, nicméně až do roku 1979, kdy zemřel, ho nikdo nedopadl – včetně lovce nacistů Simona Wiesenthala a izraelské rozvědky Mosad, která právě z Argentiny unesla Adolfa Eichmanna a následně ho v Izraeli odsoudila k smrti a popravila.


Olivier Guez obdržel za ZMIZENÍ JOSEFA MENGELEHO vloni Renaudotovu cenu – což je ocenění, které kdysi vzniklo v novinářském předpokoji při čekání na to, až porota Goncourtovy ceny vyhlásí laureáta. Renaudotova cena se tak vlastně stala žurnalistickou alternativou nejprestižnější francouzské literární ceny, jejím korektivem.


Francouzský autor český překlad ZMIZENÍ JOSEFA MENGELEHO osobně představí 18. října v pražské Knihovně Václava Havla.


„Mengele… je při výkonu svých funkcí neúnavný. Tráví hodiny… plně pohroužen do namáhavé práce. Polovinu každého dne prostojí na židovské rampě, kam už teď přijíždí denně čtyři až pět transportů z Maďarska… Paží už ukazuje pouze jedním směrem: doleva. Tak putují do plynových komor nebo na hranice celé vlaky… Skutečnost, že poslal do plynu statisíce Židů, hodnotí jako vlastenecký čin.“


         To je citát z knihy Miklóse Nyiszliho Byl jsem Mengeleho asistentem, která už vyšla i česky a jež je citována též v nyní vydaném románu. Olivier Guez je totiž rovněž novinář, a tak v románu ZMIZENÍ JOSEFA MENGELEHO především pracuje s řadou pramenů a bere do hry všechny poznatky a okolnosti týkající se poválečného života osvětimského medika.


A tak si třeba při čtení jeho románu vzpomeneme na slavný film Maratónec s Dustinem Hoffmanem, kde je i postava nacistického zubaře s přezdívkou Bílý anděl, kterou hraje Lawrence Olivier – inspirace andělem smrti Mengelem je evidentní. A Olivier Guez tento snímek pochopitelně později taktéž zmiňuje, nechá svého románového Mengeleho se o tomto filmu aspoň dočíst v novinách.


O nacismu a nacistech – máme pocit – už se „všechno ví“. Mohlo by se tedy říci, že Olivier Guez vsadil na jistotu, na propátrané a atraktivní téma. Ovšem je třeba dodat, že je to text velmi dramatický a pozoruhodný, a hlavně drží pohromadě. Je jedno, jestli tomu budeme říkat rekonstrukce či román, francouzský autor každopádně neexhibuje, vše podřídil zjištěným faktům a celku knihy.


A navíc jeho ZMIZENÍ JOSEFA MENGELEHO vyvolává jednu velkou otázku: Je dobře, že byla tato lidská zrůda připomenuta, to ano, abychom věděli, čeho všeho je člověk schopen… Ale nebylo by nakonec lepší, kdyby byl Mengele zcela zapomenut, aby se jeho činy nemohl někdo inspirovat? Protože člověk je tvor poddajný…

 

Olivier Guez osobně představí svoji knihu ve čtvrtek 18. října 2018 v 19 hodin v Knihovně Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 1. O díle bude debatovat společně s historikem Michalem Šimůnkem z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Pořadem provází Jan M. Heller.


Olivier Guez: ZMIZENÍ JOSEFA MENGELEHO (anotace)
1949: Josef Mengele přijíždí do Argentiny. V přestrojení a pod různými pseudonymy se snaží tento „anděl smrti“ z Osvětimi skrýt v Buenos Aires a začít zde nový život. Perónova Argentina je k bývalým nacistům pohostinná a zdá se, že celý svět chce na zločiny druhé světové války zapomenout. Honba za válečnými zločinci ale znovu nabírá na síle a Mengele je nucen uprchnout do Paraguaye a posléze do Brazílie. Mění identity, úkryty a místa pobytu a sžíraný výčitkami nenajde oddechu až do své záhadné smrti na pláži v roce 1979.


Jak je možné, že tento nacistický pohlavár unikal po třicet let všem nástrahám? Jak to, že se agentům, kteří nacisty stopovali, nepodařilo Mengeleho dopadnout? Které tajné služby mu pomáhaly? Zmizení Josefa Mengeleho, kniha na pomezí literatury faktu a fikce, se noří do temných vod, v nichž vystupují agenti Mosadu, bývalí nacisté, loutkoví diktátoři a nastrčené ženy, fanatismus, peníze, strach a výčitky svědomí. Úžasná rekonstrukce skutečného příběhu jako celoživotního útěku před spravedlností.

 

Z francouzského originálu La Disparition de Josef Mengele, vydaného nakladatelstvím Éditions Grasset & Fasquelle v roce 2017, přeložil Zdeněk Huml
Odpovědný redaktor Michal Kalina
232 stran, MOC 260 Kč
Vydalo nakladatelství GARAMOND v Praze roku 2018
První vydání                   
http://www.e-garamond.cz/

 


Olivier Guez (1974), francouzský nezávislý novinář a spisovatel, spolupracuje se světovými deníky a časopisy (New York Times, Le Monde, Frankfurter Allgemeine Zeitung, Le Figaro) a jako spisovatel se zaměřuje zejména na dějiny druhé světové války. Tři roky pracoval na románu Zmizení Josefa Mengeleho, za nějž získal v roce 2017 prestižní francouzskou cenu Renaudot. O práci na románu autor říká: „Žil jsem s ním, s touto odpornou a hluboce průměrnou osobností jsem se střetl v ringu mé knihy, prvních šest měsíců se stávalo, že jsem ze spánku vykřikoval jeho jméno.“


Ukázka z knihy ZMIZENÍ JOSEFA MENGELEHO, str. 37
13.
Perón nikdy nezapomněl na důstojníky velkého německého štábu, kteří ho za časů, kdy argentinské vojsko nosilo přilby s kovovou špicí a ve výbavě mělo pušky Mauser a děla Krupp, zasvětili do umění velet. Okázalost, autorita, disciplína: německý vojenský duch mladého Peróna fascinuje tolik, že napíše disertaci o bitvě u Mazurských jezer a zřídka usíná bez toho, aby se podíval do svých oblíbených pruských stratégů, Clausewitze, hraběte Alfreda von Schlieffena a Colmara von der Goltze, teoretika národa ve zbrani, modelu společnosti, který se Perón snaží nastolit v Argentině, teď když se chopil moci. Vše musí být podřízeno obranným cílům národa.
Peróna fascinuje i Německo s Itálií, poté co se na začátku dvacátých let k moci dostává Mussolini. Jako všechny neohrožené střelce jeho generace ohromují Peróna úspěchy fašistických pilotů Itala Balba a Francesca De Pineda, neohrožených letců, kteří plují éterem posetým hvězdami, aby spojili Řím s Jižní Amerikou. Perón poslouchá hlas duceho vysílaný argentinským rozhlasem a utíká do kina Palace na film Jeden muž, jeden národ. Mussolini na něj silně zapůsobí: jeden vůdce pověřený prozřetelností může spasit celý národ a zvrátit běh dějin.
Itálii poznává roku 1939, když sleduje výcvik fašistické armády, poté jako vojenský přidělenec na argentinské ambasádě v Římě. Dva roky cestuje, sbírá informace a dělá si poznámky: Perón je přesvědčený, že stojí v jádru historické zkušenosti, která od Velké francouzské revoluce nemá obdoby, u vzniku pravé lidové demokracie. Mussolinimu se podařilo nasměrovat rozdrobené síly k cíli, který jim sám stanovil, k národnímu socialismu. Desátého června 1940 italská armáda vstupuje do války. Duce z balkónu na Benátském náměstí rozvášní před Perónem v slavnostní uniformě obrovský dav.
O pár měsíců dříve se Perón vydal do Berlína a na východní frontu, po bleskové invazi do Polska. Perón, jenž četl Mein Kampf v italštině a španělštině a obdivoval Brekerovy a Thorakovy bronzové sochy, je probíhajícími změnami ohromen: Německo znovu povstává, nacismus zacelil jeho rány a nikde jinde v Evropě nemají tak precizně promazaný stroj. Němci spořádaně pracují ve službách dokonale zorganizovaného státu. Vulkán Hitler hypnotizuje masy: z dějin se stává divadlo, vítězí vůle a stejně jako v Pekle nad Montblankem a Bílých ďáblech, filmech s Leni Riefenstahlovou, které Perón objevuje při příležitosti svého německého putování, odvaha a smrt sbratřují. Hitlerova láva zničí po cestě vše.
Po návratu do Argentiny si na právě zuřící válku vytvoří zcela osobní pohled. Podle Peróna nabízí fašistická Itálie a nacistické Německo alternativu ke komunismu a kapitalismu, Spojené státy a Sovětský svaz se spojily, aby vynoření této třetí síly, Osy, prvního bloku neutrálních mocností, zabránily.
Po porážce Německa a Itálie převezme štafetu Argentina a Perón uspěje tam, kde Mussolini s Hitlerem selhali: Sověti a Američané se brzy vyhladí pomocí atomových bomb. Vítěz třetí světové války možná vyčkává na opačném konci světa, Argentina je ve skvělé pozici. Perón tak čeká, až se studená válka zvrhne, a stává se z něj velký vetešník. Prohrabává popelnice Evropy, pouští se do gigantické recyklační akce: ovládne dějiny za pomoci odpadků dějin. Otvírá přístavy své země tisícům a tisícům nacistů, fašistů a kolaborantů; vojákům, inženýrům, vědcům, technikům a lékařům; válečným zločincům, které zve, aby Argentině dodali hráze, raketové střely a jaderné elektrárny, aby ji proměnili v supervelmoc.


14.
Na hladký průběh velkého útěku Perón osobně dohlíží. V Buenos Aires zřídí speciální oddělení, informační úřad vedený Rudim Freudem, synem jeho hlavního sponzora ve vítězných prezidentských volbách z roku 1946 Ludwiga Freuda, velmi bohatého nacistického bankéře a akcionáře nakladatelství Dürer; do frankistického Španělska, do Švýcarska, dále do Itálie, Říma a Janova, kde se na lodil Gregor, spěšně posílá modrookého podvodníka, bývalého kapitána SS Carlose Fuldnera. Freude s Fuldnerem zajišťují krysí stezky, únikové cesty, a koordinují záchranné sítě, spletité řetězce zkorumpovaných diplomatů a státních úředníků, fízlů a duchovních, kteří válečným zločincům nabízejí rozhřešení jako nějaké rozhodnutí o zastavení stíhání. Je započata poslední bitva proti neznabožskému komunismu.
Na konci čtyřicátých let se z Buenos Aires stalo hlavní město odpadu padlého černého řádu. Potkávají se tu nacisté, chorvatští ustašovci, srbští ultranacionalisté, italští fašisté, maďarské Šípové kříže, rumunští legionáři z Železné gardy, francouzští vichisté, belgičtí rexisté, španělští falangisté, integralističtí katolíci; vrazi, mučitelé a hochštapleři: pomyslná čtvrtá říše.
Perón si své desperáty hýčká. Těm, kteří přijeli pod falešnou identitou, uděluje v červenci roku 1949 amnestii a občas je přijímá ve svém sídle Casa Rosada.
Jedné noci se jejich čelní zástupci sejdou na plachetnici kotvící v přístavu.
Je příjemná prosincová noc, měsíc pod mrakem, úpony cinkají, severní vítr šplouchá; Gregor Sassenovi v patách prochází kolem výletních lodí v přístavišti. „Kentaur,“ zašeptají oba do ucha gorile, která je důkladně prošacuje za asistence tří figurantů stejné tonáže. Holanďan s Němcem přeskočí na palubu Falkenu a proniknou do zakouřené kajuty na přídi, odkud se line vřava středoevropských jazyků a španělštiny.
Sassen milerád přijímá sklenici piva, kterou mu podává baculatá žena, Gregor se spokojí s trochou vody. „Máš štěstí,“ špitne mu Sassen, „dneska večer je tu samá lepší společnost.“ Ukáže na muže schovaného za špičatou bradkou a tmavými brýlemi s černými kovovými obroučky: „Chorvatský poglavnik Ante Pavelić“ (osm set padesát tisíc srbských, židovských a cikánských obětí), obklopený hloučkem ustašovců; „Simon Sabiani“, bývalý „starosta“ Marseille, ve Francii v nepřítomnosti odsouzený k smrti, „a jeho kamarádi z Francouzské lidové strany“; „Vittorio Mussolini“, duceho druhý syn, a s ním „Carlo Scorza“, někdejší generální tajemník fašistické strany; „Robert Pincemin“, který vedl milici v Ariege; „Eduard Roschmann“, Řezník z Rigy (třicet tisíc zavražděných lotyšských Židů), „líznutý jako obvykle“; fyzik „Ronald Richter, prezidentův miláček: slíbil mu, že se mu jako prvnímu povede jaderná fúze. Perón mu dal k dispozici ostrov na jednom patagonském jezeře, aby mohl pokračovat ve svém výzkumu“. Rudel tam ještě není, ale měl by brzy dorazit.
Sám Gregor nikoho nezná, kromě Kopse, Schwammbergera a vazouna v krátkých golfkách, s kterým se oba baví u okénka, to je ale překvapení, právníka Gerharda Bohneho, ředitele administrativní sekce programu eutanazie T4 (dva miliony sterilizovaných, sedmdesát tisíc hendikepovaných otrávených plynem), jehož několikrát potkal v Osvětimi. Jde je pozdravit, když vtom přítomní strnou. Čtyři muži vylezli na improvizovaný stupínek, jeden argentinský plukovník, „Fuldner a Freude mladší, naši strážní andělé“, a nějaký čtyřicátník v trojdílném obleku a motýlku, „belgická buzna“, usměje se Sassen, „pan Pierre Daye“, který si bere slovo.
O pár měsíců dřív se Daye v Buenos Aires podílel na založení centra nacionalistických sil, sdružení rexistů, fašistů a ustašovců bažících po rozdrcení amerického kapitalismu i ruského bolševismu a bojujících za „křesťanské“ prominutí trestu válečným zločincům vězněným v Evropě. V předvečer třetí světové války se kontinent o tak ostřílené bojovníky nemůže připravovat.
Daye připomíná prvotní hřích, zavraždění Abela Kainem a věčný bratrovražedný boj, který zamořuje lidskou společnost od stvoření světa. „Odporný kosmopolitní materialismus, tohle popírání Boha, to je náš nepřítel, to je příčina veškerého našeho neštěstí!“ brojí zanícený katolík. „Musíme sjednotit své rodiny, abychom tenhle boj dovedli do úspěšného konce. Nic ani nikdo nenaruší náš vítězný pochod, jakmile smíříme nacismus s křesťanstvím…“ Obecenstvo píská a tleská, Daye zajásá a svým huhňavým hlasem pokračuje: „Výtečný prezident Perón, jemuž vděčíme za svobodu, toto sbratření přijal za své poslání. A my Argentině pomůžeme stát se protiváhou Spojených států na této polokouli. Jen pro začátek, drazí přátelé. Rusové s Američany se brzy pustí do boje na život a na smrt. Loni se málem zvrhla blokáda Berlína. Dnes se napětí stupňuje po celém světě. Mějme proto strpení, budoucnost patří nám, do Evropy se vrátíme…“
Sassen chytne Gregora za paži a žádá ho, aby vylezl na palubu, chce mu představit „dva velmi drahé přátele“.
„Oberst Rudel,“ zamručí zavalitý stín.
                    „Malbranc,“ zašeptá vlídnější hlas.
Gerard Malbranc, konečně.

 

 

Zdroj, foto: Garamond

22. listopad 2018
Dnes má svátek Cecílie

Počasí


 

IMG 5592

jota

 

banner Luxor1

 

 bustourist

 logomotylek