Tlumočník – neobyčejný film

Tlumočník – neobyčejný film

tlumocnik2jitka 2

V HLAVNÍCH ROLÍCH

GEORG GRAUBNER  –  Peter Simonischek

ALI UNGÁR – Jiří Menzel

EDITA – Zuzana Mauréry

BERTA – Eva Kramerová

TRUDA – Anna Rakovská

MLADÝ KYSEL – Attila Mokos
JOLA - Anita Szvrcsek
VERONIKA – Réka Derzsi
PEČNER -  Karol Šimon

 

Tlumočník je tragická road movie svérázných starých pánech, kteří cestují napříč Slovenskem, aby poznali pravdu o vlastní minulosti.

Osmdesátiletému tlumočníkovi Alimu Ungárovi se dostane do rukou kniha důstojníka SS, v níž popisuje své působení na Slovensku. Ali si uvědomí, že muž je pravděpodobně zodpovědný za popravu jeho rodičů. Vydá se za bývalým esesákem do Vídně. Místo vraha rodičů však najde jen jeho sedmdesátiletého syna. Bývalý učitel Georg má problémy s alkoholem a od otcovy minulosti se celý život distancoval. Tlumočníkova návštěva však vzbudí jeho zájem, a tak se rozhodne zjistit, kdo byl vlastně jeho otec. Asketa Ali a bonviván Georg se vydají na Slovensko, aby se pokusili najít svědky válečné tragédie.

Rozdílný pohled na svět a odlišná životní zkušenost jsou zdrojem trpce směšného napětí, a tak má cesta mužů, kteří se ve svém věku už vypořádávají se zdravotními problémy, chvílemi až komický podtext. Společně poznávají zemi, která chce na svou minulost zapomenout. Potkávají lidi různých generací, profesí i názorů – mladé masérky v lázních, které minulost vůbec nezajímá, pozůstalé válečných obětí, kteří se na tragédii snaží zapomenout, ale i vnuky válečných zločinců, kteří se snaží činy předků omluvit.

Postupně se před námi skládá obraz Slovenska, které se dynamicky mění, ale někde v hloubi ukrývá  nevyřešené konflikty, které doba vyplavuje  v nové podobě. Ali i Georg si uvědomují, že navzdory absolutní odlišnosti – kulturní, sociální i osobní – je tragické události 2. světové války poznamenaly stejně bolestně. Oba svým způsobem ztratili rodiče, oba se pokoušeli odpoutat od minulosti a oba si vytvářeli falešný obraz o sobě samých.


O FILMU:
Film Tlumočník se natáčel 37 dní od dubna do začátku června 2017 na různých místech Slovenska: ve Zvolenu, Banské Bystrici, na Strečně, v Žilině, Bešeňové, v Ružomberku. Filmový štáb zavítal i do Bratislavy a rakouské Vídně.
Autoři scénáře Marek Leščák a Martin Šulík ještě před samotným vznikem scénáře absolvovali cestu, na niž později ve filmu vyslali své hrdiny. K Tlumočníkovi je přivedla náhoda v podobě knihy rakouského spisovatele Martina Pollacka Mrtvý v bunkru. Autor v ní popisuje vztah k otci, veliteli zvláštních oddílů SS, který koncem roku 1944 působil v okolí Ružomberku a dal tam zavraždit několik desítek civilistů.

„V okolí Ružomberku jsem strávil dětství a mnohé příběhy jsem znal. Vyprávěl jsem o tom Markovi a oba nás zaujala situace, v níž se syn snaží pochopit otcovu temnou minulost,“ říká režisér Martin Šulík.
 
„Na našich cestách nás nezajímala jen minulost, ale také to, jak se s ní dokázali vyrovnat současníci. Mnohé z toho, co jsme zažili se promítlo i do scénáře. Náš příběh totiž není je o událostech, které se odehráli během války, je i jakousi úvahou o dvacátém století. Prostřednictvím dvou protikladných charakterů zkoumáme čemu naši hrdinové věřili v minulosti a jak na své životy, které prožili  ve dvou různých společenských systémech, pohlížejí dnes,“ dodává Marek Leščák.

„Málokdy se stane, že by se při natáčení filmu sešly dvě tak velké filmové osobnosti, jako se to stalo u Tlumočníka, kde se potkal slovenský režisér Martin Šulík a Jiří Menzel. U Jiřího Menzela šlo navíc o velice odvážný krok, protože hlavní roli ve filmu přijal týden před začátkem natáčení, a to po poměrně dlouhé herecké pauze. Po shlédnutí filmu uvidíte, že to stálo za to,“  říká kreativní producentka Filmového centra České televize Helena Uldrichová.


Postavu Tlumočníka původně psali na tělo režisérovi a  občasnému herci Juraji Herzovi. Tehdy dvaaosmdesátiletý režisér však 14 dní před natáčením, po absolvování hereckých i kostýmních zkoušek, musel ze zdravotních důvodů od spolupráce odstoupit.
Naštěstí tvůrci našli rychle adekvátní náhradu v podobě charismatického Jiřího Menzela, který si vzal čas na rozmyšlenou a po dvou dnech souhlasil, že naskočí doslova do rozjíždějícího se vlaku. Scénář dostal pouhý týden před začátkem natáčení, a navíc musel role nastudovat nikoliv ve své mateřštině, ale v němčině a slovenštině. Proto měl k  dispozici  dva německé a jednoho slovenského jazykového kouče.

Jeho herecký partner, uznávaný rakouský herec Peter Simonischek, začal Tlumočníka točit na vrcholu téměř padesátileté herecké kariéry, jako čerstvý držitel evropské filmové ceny Felix pro nejlepšího herce za roli ve filmu Toni Erdmann, který byl rovněž nominován na Oscara pro nejlepší zahraniční film. Krátce po skončení práce se slovenskými filmaři ho čekalo natáčení velkofilmu Kurks o tragédii ruské ponorky v roce 2000. Režisérem filmu Kurks byl známý dánský tvůrce Thomas Vinterberg (Rodinná oslava, Hon), Simonischekovým hereckým partnerem pak například Colin Firth.

Tlumočník má světovou premiéru v hlavním programu Mezinárodního filmového festivalu v Berlíně 2018, v sekci Berlinale Special, která  představuje  mimořádné kinematografické počiny, či pocty světovým filmařským osobnostem.


Jiří Menzel: K herectví mě přivedla náhoda

Ve štábu Tlumočníka jste byl jediný, kdo reálně prožil 2.světovou válku. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

film jitka frankova2
Bylo mi sedm, když válka skončila, takže jsem něco málo o světě věděl. Ale nevěděl jsem, že válka nebude trvat věčně. Rodiče měli strach, abych se někde nepodřekl, a tak mi zatajili, že jednou přijde mír. Když pak válka skončila, byl jsem rád, že už nebudou zprávy. Tatínek totiž poslouchal každý večer vysílání z Londýna a my děti jsme musely být zticha. To byl nejhorší okamžik dne. A taky jsem najednou zjistil, že jsem Čechoslovák. Do té doby jsem žil v Protektorátu, začal chodit do školy a učit se německy. Ve třídě jsme měli vedle tabule portréty Hitlera a Háchy. A pak se najednou objevili ruští vojáci.
Také vzpomínám, jak jsme se během náletů schovávali ve sklepě. Pod postelí jsme měli připravené kufry, občas mě naši v noci vzbudili a odnesli do sklepa do krytu. Naštěstí v Praze se bombardovalo až ke konci války, ale já myslel, že to patří k životu a že to tak bude navždy.
Nedaleko nás bydleli Němci a také němečtí potentáti, když přišlo květnové povstání, najednou se vynořili Češi s loveckými puškami a chtěli si zastřílet na Němce. V ulici postavili tři barikády, tramvaje ležely přes koleje zasypané dlažebními kostkami. Pro mě to bylo eldorádo. A pořád jsem nic netušil. Maminka mi řekla, že zemřel Hitler, v novinách byl titulek: Hitler padl  a já si ho představoval někde v zákopech, chudák, zastřelený v uniformě a bylo mi ho líto. Nevěděl jsem, co je Hitler zač.

Jste pravděpodobně nejobsazovanější herec mezi českými režiséry. Jak jste se vlastně k hraní dostal?
Nikdy jsem si nemyslel, že budu hercem. Špatně jsem artikuloval a byl jsem stydlivý. Měl jsem rád divadlo, chtěl jsem se mu věnovat, ale na jeviště jsem si netroufal. Co mi zbývalo, než se stát režisérem? Na divadelní fakultu mě nevzali pro nedostatek talentu. Tak jsem si řekl, že zrovna vzniká televize a možná tam budou potřebovat i ty netalentované. Přihlásil jsem se tedy na filmovou a televizní fakultu, kam mě přijal profesor Vávra. Bylo to neuvěřitelné štěstí, protože obvykle přijímali až dospělé a já měl jen rok po maturitě. Díky tomu, že kamarád mého „tatínka“ byl u přijímaček rok před tím a ukradl Vávrovi otázky. Na rozdíl od ostatních jsem se mohl připravit, na co se mě budou ptát. První roli jsem dostal náhodou. Ján Kadár točil film Obžalovaný a hledal herce, který bude na první pohled outsider. Zkoušel kdekoho, a jeho tehdejší  asistent Juraj Herz mu poradil, aby mě zkusil. Kadár se do mě zamiloval. Najednou jsem pochopil, co to znamená, když režisér herci pomáhá. Já byl doslova „pokakaný“ strachy.
Ostatně stejně jako teď, při natáčení Tlumočníka.  Tenkrát, každý den ráno, když mě vezli na Barrandov, čekal jsem, že mi řeknou, že to byl omyl. Jenže ta „předposranost“ se promítla do mého herectví, a nakonec to vypadalo, že umím hrát. A tak jsem začal dostávat menší úlohy. Když jsem byl na vojně, zavolali mi, že herec, který měl malou roli v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, si zlomil nohu. Vzal jsem si jinou uniformu a najednou hrál se Suchým a Šlitrem a všemi tehdejšími hereckými hvězdami... no a tak jsem se postupně dostal k herectví. Za svou hereckou kariéru nenesu odpovědnost. Když jsem špatný, je to vina režiséra. A když jsem dobrý, mám štěstí.

Později jste si ale troufnul hrát ve filmech, které jste režíroval...
Když jsem točil „Vlaky“, byla tam scéna, kdy hlavní postava v podání Vaška Neckáře navštíví psychiatra. Jenže herec nedorazil, tak jsem si vzal bílý plášť a odrecitoval to za něj. To samé v Rozmarném létě. Moji postavu měl hrát Josef Laufer. Říkal jsem si, že když jsem měl štěstí se zpěvákem ve „Vlacích“, budu ho mít i tady. Jenže byl herecky strašně tvrdý. Natočil dvě scény a odletěl do Kanady na Světovou výstavu, kde měl větší úspěch než Karel Gott,  tak se zdržel déle, než počítal. Opět jsem hledal herce, který by za něj zaskočil. A navíc byly prázdniny. V zoufalství jsem si zkusil kostým a všichni říkali: hraj to! Styděl jsem se, protože neumím mluvit. A navíc jsem se musel naučit chodit po provaze, což Laufer absolvoval v artistické škole. Neměl jsem odvahu mu to říct, on se dozvěděl trochu bokem, ale bylo ode něj moc hezké, že mi to odpustil.

Náhoda a trochu opět i režisér Juraj Herz se postarali i o vaše účinkování ve filmu Tlumočník, kam jste naskočil na poslední chvíli právě místo Juraje Herze...
Slepé kuře našlo zrno. Čas na rozmyšlenou mi navíc zkrátila moje manželka Olinka. Podle ní, když nemám co na práci, začínám blbnout. Při nečinnosti mozek vynechává. A já si sám od sebe práci nehledám, protože jsem líný. A jsem také zhýčkaný, protože u od prvního filmu jsem dělal jenom práci, kterou mi někdo nabídl. Takže Tlumočník byl pro mě svým způsobem spása. Zpočátku jsem byl mile-nemile překvapen, protože je to velká role. Ale jakmile jsem si přečetl scénář, spadlo to ze mne.

Vaše postava ve filmu prakticky nesleze z plátna, a navíc hrajete ve dvou, pro vás cizích jazycích. To muselo být náročné?
Ano.  Už jsem hrál  v cizích jazycích, ale vždycky cizince. V Tlumočníkovi hraju autentického Slováka, který je navíc tlumočník, takže perfektně mluví německy. Pracoval jsem v Německu, Rakousku i Švýcarsku, ale vždy jsem měl k dispozici tlumočníka. Netušil jsem, kolik z němčiny mi skutečně vlezlo do hlavy. Ale když jsme si večer po natáčení sedli s Peterem Simonischekem, povídali jsme si plynule bez toho, abych se pokoušel některá slovíčka obcházet. Povídali jsme si a rozuměli si. Překvapilo mě to, byl to velký dárek. A navíc během natáčení se mnou všichni měli velkou trpělivost.

Martin Šulík vás poprvé obsadil do filmu už před 25 lety, do snímku Všetko čo mám rád. Byli jste v kontaktu?
Když jsme točili ten první film, byl Martin ještě mladý chlapec. Po letech jsme se setkali na festivalu v Německu, na přehlídce slovenských filmů. Chtěl jsem ho pozdravit, tak jsem šel za delegací slovenských filmařů a ptám se: kde jste nechali Šulíka? A ozval se takový obr: To jsem já. Vůbec jsem ho nepoznal, protože mezi tím vyrostl a zmohutněl. Jsem mu vděčný, že mi znovu nabídl roli, navíc s tak vynikajícím hereckým partnerem a skvělým člověkem, to nebývá vždycky samozřejmostí.

Peter Simonischek je v německy hovořící oblasti velkou divadelní ikonou. Znal jste ho již před natáčením?
Peter byl pro mě velkým překvapením. Slyšel jsem, že je velká hvězda, ale osobně jsme se neznali. Pak přišel takový obr, ale s  laskavým výrazem. Myslel jsem si, že jako evropská hvězda bude velký náfuka, ale choval se ke mně skvěle, povzbuzoval mě a neustále se usmíval. To není vždy pravidlem. Zažil jsem kamarádský přístup u českých herců, ale u evropské hvězdy mě opravdu překvapilo, jak byl přátelský. A jak mi pomáhal s němčinou. Bylo to nádherné!

Když  roku 2016 získal Oscara dvaatřicetiletý režisér Damien Chazelle za muzikál LaLaLand, psalo se  o něm jako o nejmladším oceněném režisérovi. Vám bylo ale 29, když jste dostal Oscara za  Ostře sledované vlaky?
Spíš vzali do úvahy jen anglicky mluvené filmy, já jsem dostal Oscara ze nejlepší zahraniční film. Ale faktem je, že jsem měl již od počátku úžasné štěstí. Cestu mi prošlapali starší kolegové – Miloš Forman, Věra Chytilová a další. Oni mi otevřeli dveře do Evropy, lidé v zahraničí byli díky nim zvědaví na české filmy. A když pak přišly „Vlaky“, tak protože náhodou nebyl lepší film, dostal jsem Oscara. První filmy mi šly strašně snadno, jakoby bez námahy. Ještě Skřivánky na niti jsem dělal tak lehce, jako člověk dýchá. Až pak jsem začal o filmech přemýšlet, a to je špatně. Začal jsem mít strach, jak to dopadne. Dostal jsem zákaz práce a později už jsem si říkal  – nesmíš to pokazit, nesmíš to pokazit. Žádný další film už nevznikl tak spontánně. Některý se podaří a některý méně.

 

PETER SIMONISCHEK: Moje matka nechtěla o válce ani slyšet.

Tlumočníka jste začal natáčet po mimořádně úspěšném období a jistě jste měl řadu nabídek. Co vás přesvědčilo přijmout roli v tomto filmu?

kukurafilm
V první řadě výborný scénář. Vypráví o dvou mužích, jejichž život se odvíjel za úplně jiných okolností, a přece mají společný zájem. Což například dcera jednoho z nich absolutně neumí pochopit. Objevuje se otázka, zda syn vraha to může mít lehčí než syn obětí a vzápětí je zodpovězena. Děti obětí ztratily rodinu, rodiče, prarodiče, a to nelze srovnávat. Ale tíhu doživotně nesou oba. Jeden musí žít s tím, že jeho otec byl masový vrah, druhý se musel vyrovnat se ztrátou celé rodiny v důsledku brutality zločinného režimu. Georg vnímá vinu svého otce pozorněji. Velmi dlouho ji potlačoval a v životě raději klouzal po povrchu, aby se s ní dokázal nějak vyrovnat. Teď ho však pravda dohnala a on se chce dozvědět víc o otcových lžích. Považuji za pozoruhodné, že se někdo v mém věku vypraví navštívit místa a informovat se, co s vlastně tehdy opravdu dělo, co jeho otec způsobil. Georgovi trvalo velmi dlouho, než k tomu našel odvahu.

Narodil jste se až po 2. světové válce. Vzpomínali někdy vaši rodiče na válečné události?
Matka  to v sobě uzavřela, nechtěla už o válce nic vědět, ani slyšet. Když dávali v televizi cokoliv o válce, okamžitě zakročila: vypnout! Už to nepotřebujeme, zažili jsme dost bombových poplachů a útěků do krytu. Otec sloužil šest let ve Wermachtu. Řekl mi, že není nic horšího, než válka. Ve válce přestávají platit jakékoliv hodnoty, láska k bližnímu, pravda. Nic neplatí. Samozřejmě, jako malý jsem chtěl vědět, co konkrétně dělal za války. Otec byl zubař a sloužil ve vojenské zubní ambulanci. Ptal jsem se, zda někoho zabil, odpověděl mi, že vědomě nikdy. Věřil jsem mu, protože po šesti letech byl stále jen nadporučíkem. Kdyby byl nasazen na nějaké mimořádné úkoly, nevrátil by se s tak nízkou hodností.
V Tlumočníkovi jsme točili scénu v archivu, kde sledujeme autentický popis válečných událostí od očité svědkyně. Bylo to strašné. Nikdy jsem si nemyslel, že by se něco podobného mohlo opakovat. Žil jsem v 70. letech, v míru a blahobytu, s vědomím, že materiální podmínky našeho života se nepřetržitě zlepšují. A přitom nyní jsou světová média plná hrůzostrašných zpráv. Lidé s cigaretou v ústech ukazují na kameru sťaté hlavy. Myslel jsem si, že to, co se děje v zemích jako Sýrie, kde stále existuje zavrženíhodná ideologie, se děje proto, že tam ještě neproběhlo osvícenství, jako v 18. století u nás. Pak mi ale došlo, že národní socialismus přišel také až po osvícenství, takže není žádná záruka, že lidé dokáží žít delší čas v míru.

Vaším hereckým partnerem je Jiří Menzel. Během natáčení jste si viditelně rozuměli. Znal jste ho již předtím?
Zjistil jsem, že Jiří je superstar. V Rakousku je znám především mezi lidmi, kteří mají něco společného s divadlem, ti ho znají velice dobře, protože režíroval v německých divadlech, v Bochumi nebo v Berlíně. Když jsem působil ve švýcarském Bernu, Jiří režíroval v Basileji hru Mandragora od Machiavelliho a ta inscenace se stala legendární. Je to opravdu velký režisér, vždyť Oscara nedostane jen tak někdo. Je to výjimečná osobnost, velmi milý a ironický člověk. Máme se rádi a navzájem si sebe vážíme.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Martinem Šulíkem?
Martina Šulíka jsem si velice oblíbil. Je to vynikající člověk a jako režisér umí být velmi přesný, výborně vysvětlí, co v dané scéně chce, co považuje za důležité, jak vybudovat filmovou postavu. Během natáčení jsme si vyjasnili, co je Georg Graubner vlastně za člověka.  Martin nevystupuje z pozice moci, což se režisérům často stává. Nestal se režisérem proto, aby měl pravdu. Všichni chceme dát ze sebe to nejlepší a on také. Díky němu panovala na natáčení velmi dobrá nálada.

Tlumočník se nejen odehrává ve dvou jazycích, ale hrají v něm herci z různých, blízkých zemí. Vy pocházíte z Rakouska, ale vaše příjmení zní slovinsky. Máte nějaké předky ze Slovinska?
Podle příjmení očividně ano, i když otec i jeho rodiče se už narodili ve Štýrském Hradci, tedy v Rakousku. Ještě bližší slovinské kořeny mám z matčiny strany. Babička pochází ze slovinského města Slovenske Konjice nedaleko Mariboru. Za rakousko-uherské monarchie to bylo Jižní Štýrsko. Je to krásná oblast pod horami, obklopená vinohrady. Naše národy spolu žily už před Evropskou unií.


Zuzana Mauréry: Být dcerou pana Menzela bylo rozkošné

neobycejnyfilmjitka

Přijala jste roli ve filmu Tlumočník bez delšího přemýšlení?
Martinovi Šulíkovi bych asi roli neodmítla. Jen jsem doufala, že budu mít, co hrát

26. květen 2018
Dnes má svátek Filip

Počasí


 

IMG 5592

jota

 

banner Luxor1

 

 bustourist