MILÁČEK CÉLIMARE - DIVADLO NA FIDLOVAČCE

MILÁČEK CÉLIMARE  - DIVADLO NA FIDLOVAČCE

www.fidlovacka.cz

První premiéra se v Divadle na Fidlovačce uskuteční v pondělí 5. března 2018 v 19:00, druhá premiéra v neděli 11. března v 15:00

fidlovacka bares

Igor Bareš poprvé v Divadle na Fidlovačce – v roli Paula Célimara

Návštěvníci Divadla na Fidlovačce uvidí poprvé v historii na jejím pódiu herce Igora Bareše, a to v hlavní roli divadelní frašky Miláček Célimare. Je to zároveň jeho první herecká spolupráce s režisérem Ivanem Krejčím, který se režie představení, v dramaturgii Tomáše Vůjtka, ujal. Na první premiéru se mohou diváci těšit již v pondělí 5. března 2018.   

 

Uvedení představení Miláček Célimare v Divadle na Fidlovačce přináší hvězdné obsazení v hlavní roli i za režijním stolkem. Jako Paul Célimare se měl původně představit Zdeněk Kupka, ten se však z důvodu úrazu musel role vzdát. Rozezkoušené představení zachránil Igor Bareš, který přijal nabídku vedení divadla a roli Célimara převzal.
 
„S dílem dramatika Eugène Labiche jsem se poprvé setkal v roce 1990 v Divadle bratří Mrštíků, od té doby jsem ale komedie tohoto typu nikdy nehrál. Jejich vnitřní mechanismus bych přirovnal ke komiksu, kde je vše ohraničené černou fixou. Podobné je to zde, vše musí být jasně pojmenované a s matematickou přesností zapadat. To mi velmi vyhovuje, protože nerad improvizuji a mám rád, když je všechno přesně domluveno. Paul Célimare je moje první role v Divadle na Fidlovačce a těší mě, že mi byla nabídnuta. Podpořit novou uměleckou vedoucí divadla Kateřinu Duškovou je zcela namístě. Je pravda, že zkoušení bylo náročné, ale já, když si něco dobrovolně zvolím, tak pracuji s chutí a radostí. Všichni se tu ke mně chovali s velikou vstřícností, což bylo velmi důležité, protože čas byl neúprosný. Komedie tohoto typu se totiž herec sám nenaučí, všechny dialogy je potřeba perfektně nazkoušet. Musím ocenit i spolupráci s režisérem Ivanem Krejčím, víme o sobě sice již dvacet let, ale v jednom představení se potkáváme poprvé. Na tuto roli v Divadle na Fidlovačce budu velmi rád vzpomínat, je mi zde opravdu dobře,“ říká Igor Bareš.  

 

„Abych se přiznal, nejraději mám tragikomedie, ale dobrá komedie má svůj půvab a její smích je očistný, neboť se smějeme tomu horšímu v nás. Labiche uměl psát krásné komedie. Miláček Célimare je jednou z nich, její strojek neomylně běží a nenechá hlavního hrdinu vydechnout. My sledujeme, jak se snaží utéct své minulosti a jeho úprk je hodně zábavný. Doufám, že divák se bude bavit, tak jako jsme se bavili my. Rád bych poděkoval speciálně Igoru Barešovi, že převzal roli Célimara v rozjeté komedii a zachránil nás, a ještě k tomu krásně,“ doplňuje s úsměvem režisér Ivan Krejčí.

celimare zkouska

 

Dramaturgie představení se ujal Tomáš Vůjtek: „Leckomu by mohlo připadat neaktuální inscenovat sto let starou frašku, ale bohužel naše doba se nijak nezměnila. Célimare se stal atraktivním ženichem díky své rentě, která okouzlila rodiče jeho okouzlující nevěsty. Ano, je to ubohé a právem se nám takováto přičinlivost příčí. A právem si z něj autoři naší frašky dělají legraci. Tahle peněžní morálka si o výsměch přímo koleduje. Také my se spokojeně smějeme, protože jsme přece jiní. Ano, úplně jiní. Nebo snad ne? Jiné jsou především možnosti, které naše doba okouzlujícím nevěstám nabízí. Rodiče už k dohodě o sňatku rozhodně nepotřebují. Jediné, co potřebují, je internetové připojení. Na internetu totiž existuje seznamka „pro krásné dívky a úspěšné gentlemany“. Registrace je zdarma, užívání seznamky pro ženy také, pouze „úspěšní gentlemani“ musí platit, což je ale jejich údělem. Seznamka vychází z předpokladu, že muž má ženu hýčkat a chránit, ale především ji musí finančně zabezpečit. Životní úroveň, na kterou se potencionální nevěsta chce vyšvihnout, je vždy vyčíslitelná, proto se při registraci rovnou uvádí, kolik korun (případně dolarů atd.) měsíčně by jí vyhovovalo. Potencionální ženich („úspěšný gentleman“) zase napíše, kolik korun (případně dolarů atd.) je schopen měsíčně nabídnout. K tomu se samozřejmě přidávají základní informace (věk, výška, váha, barva vlasů, barva očí), případně i fotky. Funguje to dokonale! Pokrok prostě zastavit nelze a nám vlastně nezbývá než závidět, v jak idylických časech si to „miláček“ Célimare žil. Nicméně při zkoušení této komedie, jejímž autorem není nikdo menší než "král frašky", jsme se opravdu královsky bavili a věříme, že stejně se budou bavit i naši diváci.“

celimare zkouska 2

A co říká okouzlující představitelka hlavní ženské role herečka Barbora Mošnová? „Já se z role velmi raduji. Zkouším tento typ komedie poprvé a je to báječná práce. Celé zkoušení si užívám, ať už jsou to dny, kdy práce jde dobře, ale i dny, kdy trochu nejde. Spolupráce s Igorem Barešem je pro mne velmi radostným a inspirativním zážitkem, protože je to velký pan herec, a ještě k tomu bezvadný člověk a kolega. Člověk se od něj hodně učí. Nemohu však opomenout ani své další kolegy, protože celé obsazení tvoří skvělá parta lidí a herců, což se odráží na celé práci a diváci se rozhodně mají na co těšit. Moje nejsilnější dojmy jsou však spojeny s panem režisérem Ivanem Krejčím. Je mi obrovskou ctí a radostí, že jsem se právě s ním a jeho kolegou dramaturgem Tomášem Vůjtkem mohla setkat. Poctivá práce a atmosféra pod vedením Ivana je jedinečná a já za tuto příležitost z celého srdce děkuji! Už teď je mým velikým přáním, aby to nebylo naposledy.“

celimare bares 3

Miláček Célimare je fraška (v originále označena jako comédie-vaudeville), kterou dramatik Eugène Labiche a libretista Alfred Delacour napsali již v roce 1863. O sto let později, v roce 1964, se dočkala i své filmové verze, což dokazuje, že si hra svého diváka dlouhodobě získala. Úpravy a režie pro uvedení Miláčka Célimare v Divadle na Fidlovačce se ujala sehraná dvojice z ostravského divadla Aréna: dramaturg Tomáš Vůjtek a režisér Ivan Krejčí. Kromě Igora Bareše se v dalších rolích mohou diváci těšit na Barboru Mošnovou, Daniela Rouse, Jakuba Slacha, Sandru Pogodovou, Ctirada Götze, Jakuba Albrechta nebo Gustava Haška.  

 

První premiéra se v Divadle na Fidlovačce uskuteční v pondělí 5. března 2018 v 19:00, druhá premiéra v neděli 11. března v 15:00.

Eugène Labiche, Alfred Delacour
Miláček Célimare

Režie: Ivan Krejčí
Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
Překlad: Marek Stašek
Scéna: Milan David
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Hudba: Ondřej Švandrlík
Premiéra: 5. 3. 2018

Osoby a obsazení
Célimare        Igor Bareš
Vernouillet        Daniel Rous
Bocardon        Jakub Slach
Colombot        Ctirad Götz
Colombotová   Sandra Pogodová
Emma             Barbora Mošnová
Pitois              Jakub Albrecht alt. Gustav Hašek

 celmimare bars 2

O autorovi

Eugène Labiche (1815–1888) se narodil v Paříži do zámožné měšťanské rodiny, která vlastnila dobře prosperující lahůdkářství. Ačkoli nebyl nijak vzorným studentem, díky své fenomenální paměti vystudoval práva. Právnickou praxi však nikdy nevykonával, neboť se rozhodl stát se spisovatelem. Psal krátké povídky i divadelní kritiky, ale zájem čtenářů novin a časopisů se mu vzbudit nepodařilo. Se stejným výsledkem vydával i své románové pokusy, a to dokonce vlastním nákladem. Teprve když ve svých třiadvaceti letech napsal (společně se dvěma přáteli, přičemž všichni tři psali pod společným pseudonymem Paul Dandré) první divadelní hru, která se setkala s ohromným úspěchem, pochopil, že je mu souzeno stát se dramatikem. Zpočátku psal dvě až tři hry ročně, později se jeho limit zvýšil na deset her za rok.

Stal se mistrem vaudevillu, což byla veselohra s vtipnými kuplety, kterou tehdejší Pařížané považovali za „svůj“ žánr. Labiche se prosadil jako dramatik, který dokáže skvěle bavit a rozesmávat publikum, a fraška, jak francouzský vaudeville dnes nazýváme, se stala hlavním a jediným žánrem celé jeho následující tvorby. Jeho dodnes nejhranější hrou je Slaměný klobouk, který byl uveden již v roce 1851, ale vrcholné Labichovo období nastává v šedesátých letech devatenáctého století, kdy vzniká i Miláček Célimare. V té době je Labiche opravdovou hvězdou francouzského divadla a v jeho hrách vystupují ti nejlepší herci. Nejvýznamnějším Labichovým hercem byl Jean-Marie Geoffroy, pro kterého v roce 1863 napsal i titulní roli v Miláčku Célimarovi.
Divadelní hra, toť šelma o tisíci nohách, která musí neustále pádit. Zpomalí-li svůj běh, obecenstvo zívá; zastaví-li se, obecenstvo píská.“
K nesporným kvalitám Labichových her patří situační komika, prudký dějový spád a přesně pointované gagy. V textu promluv jednotlivých postav je místo pro duchaplnost i jemnou lascivitu, která neuráží, ale příjemně pobaví. Díky tomu se Labiche stal miláčkem publika a vysloužil si oprávněnou přezdívku „Král vaudevillu“. Komedií napsal údajně přes 180.
V roce 1877 definitivně ukončil svou divadelní kariéru a odešel do penze na své venkovské panství v Souvigny-en-Sologne, kde byl již v roce 1868 jmenován starostou. Tam jej navštívil jeho přítel Émile Augier, který ho přesvědčil, aby knižně vydal své nejúspěšnější komedie. V letech 1878 a 1879 vyšlo v deseti svazcích to nejlepší z Labichova díla (celkem 57 her), což byl počin, který byl čtenáři přijat s nadšením. O divadlo se však zajímal i nadále, jak to dosvědčuje skutečnost, že v roce 1886 nabádal mladého začínajícího autora Georgese Feydeaua, aby uvedl na scénu svou první velkou hru, dnes již legendárního Dámského krejčího. Odcházející mistr tak do divadla uvádí svého nástupce.     


 celimare 5                 

O hře

Miláček Célimare se poprvé hrál v pařížském divadle Palais-Royal 27. února 1863 a premiéra slavila obrovský úspěch. V titulní roli exceloval Jean-Marie Geoffroy. Geoffroy se dokázal na scéně vysmát i sám sobě a jeho smích brzy nakazil celý sál. Na rozdíl od mnoha tehdejších herců hrál přirozeně a pravdivě. Herecké prostředky, které používal, byly vzhledem k panující dobové konvenci nezvykle střídmé. Labichovým spoluautorem byl Alfred Delacour (celým jménem Alfred-Charlemagne Delacour), což byl pseudonym, který si zvolil lékař Pierre-Alfred Lartigue. Souběžně s lékařskou praxí, kterou vykonával od roku 1841, se postupně začal věnovat i divadlu.

V roce 1964 natočil režisér René Lucot podle Miláčka Célimara stejnojmenný televizní film, který sto let po slavné premiéře opět zvedl vlnu zájmu francouzských divadel o uvedení této frašky. Ukázalo se, že Miláček Célimare umí promlouvat i k současnému divákovi, což činí dodnes.

U nás byla hra přeložena Bedřichem Frídou a pod titulem Vřele milovaný Celimare poprvé uvedena v Národním divadle 4. 8. 1886 v režii Josefa Šmahy. O dva dny později vyšla v Národních listech recenze, v níž její autor nešetří chválou. Ze Šamberkova Bocardona sice udělal Bocarbona, ale to způsobilo nejspíš nadšení z vtipného textu hry i ze skvostných hereckých výkonů.


 

Rozhovor s režisérem inscenace Ivanem Krejčím a jejím dramaturgem Tomášem Vůjtkem

Fraška je zpravidla chápána jako lehčí žánr, který nemá ambice sdělovat závažnější myšlenky a chce diváky především pobavit. Jak lehká a zábavná je práce na jejím nazkoušení?

Ivan Krejčí
Obecně platí, že nazkoušet komedii, aby na jevišti skutečně fungovala, není vůbec nic jednoduchého a pro frašku to platí dvojnásob. Je v ní ukrytý stroječek, který musí být neustále v chodu, nesmí se zpomalit, a hlavně se nesmí zastavit. Divák musí být neustále překvapován nečekanými dějovými zvraty, které se promítají do nových komických situací. Pointy musí včas doklapnout, repliky musí přesvědčivě zaznít, herci musí v pravou chvíli přijít i odejít. A to vše se musí dít naprosto přirozeně, tak nějak samo. Jako by se to stalo jen díky samospádu dějových situací, které nikdo nikdy nenarežíroval. A tohle je pro režiséra hodně těžký úkol.

Tomáš Vůjtek
Fraška pracuje s nadsázkou, ale přesto zobrazuje situace, které nejsou nijak neslučitelné s našimi běžnými životy. Jsou jen absurdně zveličené, a proto se jim dokážeme zasmát. Kdybychom je však domysleli ve všech jejich důsledcích a následcích, možná bychom se hodně divili, jak chmurně závažné myšlenky v nás vyvolají.

 

Dá se najít v Labichově textu nějaký přesah ke dnešku, který by zdůvodnil jeho inscenování na současném jevišti?

Ivan Krejčí
Jsou v něm skvěle vystavěné situace a vtipně napsané dialogy, tak jak to má v dobré frašce být. Už to je důvod k uvedení, ale především ty postavy, které v něm vystupují, představují lidské typy, jejichž přítomnost pociťujeme i v naší každodenní realitě. Vidíme je v televizi, potkáváme na ulici, žijeme s nimi (v tom horším případě) či vedle nich. Labiche si v tomhle textu ironicky pohrává s pokryteckou morálkou svých současníků, kteří už tehdy věděli, že peníze jsou vždy až na prvním místě. Vždyť manželé Colombotovi ve skutečnosti neprovdávají, ale prodávají svou dceru za tučnou rentu jejího postaršího ženicha! To je přece hodně současné.

Tomáš Vůjtek
Pro mě je ten text současný už svým humorem, který mi někdy přijde až dadaistický. V tomto smyslu je pro mě vrcholná scéna, v níž si Célimare vymýšlí, jak se topil a Vernouillet pro něj obětavě skočil a zachránil jej. Zároveň však svým posluchačům namluví, že jeho zachránce o svém hrdinském činu nechce mluvit, protože je „skromný jako všichni potápěči“. Z téhle studnice mohl klidně čerpat Ionesco, když psal Plešatou zpěvačku. Ta představa, jak jeden Eugène inspiruje druhého, mě baví stejně jako jejich humor. Ale nepopírám, že místy už Labichův text působí rozvlekle, protože byl psán podle jiných konvencí. Doba i divák se mění, a proto byly nutné určité textové úpravy. Ve škrtech zůstaly retardující promluvy, a dokonce i výstupy Célimarovy služky, které však stejně nepřinášely žádnou zajímavou situaci. Naopak jsme do textu vrátili kuplety, které byly v našem překladu pouze naznačeny. Ve francouzském originálu jsou duchaplným zpestřením činoherní prózy a v tomto duchu vznikly i jejich variace. I zde bylo nutno krátit, protože zpívaného textu bylo víc, než by současná činoherní inscenace unesla, ale smysl jejich sdělení zůstal zachován.

 

Co byste na závěr popřáli našemu divákovi, který plný očekávání přijde na vaši inscenaci?

Ivan Krejčí
Hlavně aby se bavil, ale to nepřeji jenom jemu, ale hlavně hercům a taky hlavně sám sobě.

Tomáš Vůjtek
Aby se bavil alespoň tak, jak jsme se bavili na zkouškách my. Prostě tak, jak to ke „Králi vaudevillu“patří. Královsky.


 
Inscenační tým        
IVAN KREJČÍ

režie

Po maturitě na SPŠ stavební a následné vojenské službě působil jako redaktor TV 19 Plzeň. V letech 1992–1997 studoval obor činoherní režie na pražské Divadelní fakultě AMU, poté v sezóně 1997/1998 působil jako režisér ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Odtud přešel jako režisér a umělecký šéf do Karlovarského městského divadla (1999–2001). Od sezóny 2005/2006 působí jako režisér a umělecký šéf ostravského souboru Komorní scéna Aréna, která v březnu 2014 obdržela v rámci Cen Alfréda Radoka cenu nejvyšší a byla vyhlášena Divadlem roku 2013 (pod jeho vedením se soubor stal Divadlem roku ještě dvakrát). Od roku 2009 je Ivan Krejčí členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, od března 2014 je jejím předsedou. Velmi úspěšný je i jako operní režisér (debutoval v červnu 2013 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě inscenací Donizettiho opery Anna Bolena), v roce 2015 zde následoval Andrea Chénier Umberta Giordana a také Mefistofeles Arriga Boita v pražském Národním divadle (Státní opera).

MILAN DAVID
scéna

Milan David je absolventem DAMU a v současné době patří mezi přední české jevištní výtvarníky. Jako scénograf pracoval v řadě pražských divadel (Divadlo v Dlouhé, Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo na Vinohradech, Divadlo pod Palmovkou, Strašnické divadlo atd.) a v divadlech po celé České republice. Pravidelně hostuje také v zahraničí (Slovensko – Banská Bystrica, Nitra; Polsko – Varšava, Lodž, Katovice; Rusko, Španělsko, Argentina – Buenos Aires, USA atd.). Je autorem více než pěti stovek divadelních projektů. Fotografie vystavoval v Praze (Ateliér Josefa Sudka, Karolinum, Galerie Vyšehrad), Brně, Paříži (České centrum, Paris Foto), Bruselu nebo Lucemburku. Pedagogicky působil v letech 1993–1998 ve Španělsku (Centro Andaluz de Teatro v Seville) a v letech 2000–2005 v Buenos Aires, La Platě, Mexiku a Bogotě. Je pedagogem na katedře scénografie na pražské Divadelní fakultě AMU, spolupracuje s Českou televizí a filmovými ateliéry na Barrandově. Byl nominován na Cenu Alfréda Radoka za rok 2003.

MARTA ROSZKOPFOVÁ
kostýmy

Vystudovala obor scénografie a divadelní kostým na VŠMU v Bratislavě a též scénografii na akademii ve Varšavě. Téměř třemi stovkami autorských inscenací si významně vymezuje prostor v historii české scénografie a kostýmního výtvarnictví. Se svým mužem Viktorem Kolářem, jedním z nejrespektovanějších českých fotografů, žije a tvoří v Ostravě. Podstatná část její tvorby je svázána s Divadlem Petra Bezruče (1974–2006), dále pak s Komorní scénou Aréna a Národním divadlem moravskoslezským.  Realizovala se v divadlech po celé republice; na pražských scénách: Národní divadlo (1989–1998), Švandovo divadlo, Divadlo pod Palmovkou, Divadlo E. F. Buriana, Dejvické divadlo, Městská divadla pražská, Divadlo AHA!, Divadlo na Vinohradech; i na jevištích brněnských: Národní divadlo Brno, Večerní Brno, studio JAMU, loutkové Divadlo Radost. V zahraničí pak reprezentuje českou scénografii na Slovensku, v Polsku a Německu. Podílela se na Pražských Quadriennale (1969–1995) a Salonech scénografie pořádaných pražským Divadelním ústavem. Autoritu jejího díla potvrzuje účast na prestižních scénografických a kostýmních výstavách třech kontinentů: Evropa, Amerika (USA) a Čína, a zastoupení v renomovaných sbírkách Národního muzea a Národní galerie v Praze. Byla opakovaně oceněna zlatými medailemi v letech 1981, 1984 a 1998 na jugoslávských Trienale scénografie za divadelní kostým. V roce 2007 byla nominována mezinárodní scénografickou komisí OISTAT mezi „The Honorable Scenographers at PQ07“. V letech 2012–2013 měla samostatné výstavy v Praze a Ostravě. Mimo scénografii se věnuje tvorbě divadelního plakátu, propagační grafice i volné malbě.

ONDŘEJ ŠVANDRLÍK
hudba

Jako autor scénické hudby spolupracuje nejčastěji s Činoherním Studiem v Ústí nad Labem, dále pak s Divadlem v Celetné, s Komorní scénou Aréna a více méně se všemi ostatními divadly v republice. Jako kytarista a skladatel je jedním ze zakladatelů skupiny Nauzea Orchestra, která má své fanoušky nejen v Čechách, ale dokonce i v Sasku. Jako Ulrich ohne Eigenschaften vyprodává koncerty i v takových městech jako jsou Berlín, Drážďany, Cottbus, Chemnitz, nebo dokonce i Oberpöbel!

TOMÁŠ VŮJTEK
úprava a dramaturgie

V roce 1990 absolvoval Pedagogickou fakultu v Ostravě (kombinace český jazyk a dějepis) a o rok později s přáteli založil divadelní soubor Ostravská pohoda (název byl míněn jako oxymóron), se kterým inscenoval vlastní hry. Od konce devadesátých let autorsky spolupracuje s profesionálními divadly. V roce 2005 začal působit jako externí
dramaturg v Komorní scéně Aréna, kde je od sezony 2007/2008 dramaturgem stálým. Jeho hry, často vycházející z historického dokumentárního materiálu, který aktuálně a s notnou dávkou satirického náboje napojují na současnost, byly několikrát oceněny v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka. Překládá ruskou poezii (Charms, Cholin) a dramata (Ostrovskij).

 

 

 

 

Zdroj, foto: www.fidlovacka.cz

 

23. červenec 2018
Dnes má svátek Libor

Počasí


 

IMG 5592

jota

 

banner Luxor1

 

 bustourist

 logomotylek